Je to asi čtyři roky co jsem se poprvé dozvěděl o existenci pušky VSS Vintorez. Bylo to při hraní hry Stalker. Zprvu jsem si myslel, že je to jedna z těch vymyšlených zbraní, vytvořených pouze pro zajímavou atmosféru hry. Po zjištění, že zbraň vychází z reálné předlohy, jsem se o VSS snažil získat co nejvíce informací. Bezbřehá studnice informací, které říkáme internet, mi toho příliš nepověděla. „Jak to?“ Říkám si do dnešních dnů. Proč se o tak zajímavé zbrani takřka neví?

Pro ty, kteří jsou na tom stejně jako já před pár lety, uvedu základní informace o této pušce. Počátek této zbraně sahá do 80. let minulého století. Vznikla pro speciální potřeby SpetsNaz, KGB a MVD. Tyto organizace potřebovaly zbraň, která by se dala snadno utajit (VSS se dá uložit do kufříku o rozměrech 450х370х140 mm) a měla by zasáhnout cíl na relativně dlouhou vzdálenost. K utajení přibyla i potřeba „bezhlučnosti“, k čemuž byla potřeba i speciální konstrukce a podzvukový náboj.

Pro VSS Vintorez bylo potřeba vyvinout specielní střelivo protože, standardní vojenské podzvukové střelivo je použitelné jen na krátkou vzdálenost a s malou průbojností. Nové střelivo mělo na vzdálenost 400 metrů zasahovat lehce chráněné cíle při podzvukové rychlosti. Za základ tohoto střeliva posloužila nábojnice z asi nejrozšířenějšího náboje 7,62x39 vzor 43 se zvětšeným krčkem pro 9mm projektil. Do výroby byly zavedeny dva typy náboje 9x39. Byly to SP-5 (СП-5) celoplášť s olověným jádrem a SP-6 (СП-6) průbojný s jádrem z wolframu. Úsťová rychlost obou projektilů je 280 m/s. Projektil SP-5 je vhodnější pro přesnou podzvukovou střelbu na vzdálenost 300-400 metrů. A SP-6 je vhodnější proti chráněným cílům. Na 200 metrů probíjí 6mm ocelovou desku, 30 vrstev kevlaru nebo 2,8mm titanový plát a na 500 metrů 2mm ocelovou desku. Ze vzdálenosti 300-400 metrů probíjí standardní vojenské neprůstřelné vesty.

Z konstrukčního hlediska vychází puška ze zbraní typu AK 47. Rozborka začíná stejně – stisknutím zadní opěrky vratné pružiny a sundání horního pouzdra závěru z lisovaného plechu. V přední části je do vložky pouzdra nalisovaná 200mm dlouhá hlaveň. Tlumič je odnímatelný, ale střelba bez něj je zakázaná výrobcem. Zhruba v polovině hlavně se odvádí plyny pro pohyb pístu. Bicí mechanizmus je na rozdíl od řady AK (kladívkový) složen s přímoběžného úderníku a bicí pružiny. Bicí pružina je navlečena na vodítku, které se jedním koncem opírá o dno v dutině úderníku a druhým koncem o opěrku vratné pružiny. Díky použití přímoběžného úderníku se musel změnit i spoušťový mechanizmus. Přeřaďovač, na rozdíl od typického “kalašnikovského” už není součástí pojistky, ale je ve formě šoupátka umístěn za spouští. Při posunutí doprava střílí v samočinném (automatickém) a doleva samonabíjecím (jednotlivé rány) režimu. Velké rameno pojistky sice zůstalo, ale kryje už jenom část výhozného okna a má jen dvě polohy: zajištěno – odjištěno.

Puška používá plastové dvouřadové schránkové zásobníky s kapacitou 10 a 20 nábojů. Záchyt zásobníku, stejného typu jako u AK 47 se nachází vpředu pod lučíkem. Pro upevnění mířidel používá VSS Vintorez stranovou montáž upevněnou na liště na levé straně pouzdra. Puška je standardně vybavená “denním” optickým zaměřovačem PSO-1 se čtyřnásobným zvětšením. Na tlumiči hluku jsou uchycená pevná mířidla složená v přední části s muškou a v zadní s hledí. I když je hledí nastavitelné až do 400 metrů, tak je použití mechanických mířidel spíš záložní. Ve dne střílí na vzdálenost cca 400 metrů a v noci do 300 metrů. Předpažbí a nadpažbí je plastové z jednoho kusu. Pažba je dřevěná, rámového typu s plastovou botkou. Po stisku tlačítka, které je na hřbetu pažby jí lze jednoduše sejmout.

Základní informace o zbrani bychom tedy měli. Ale jak jste určitě poznali, tento web se věnuje airsoftu. Zkuste odhadnout, co mě první proběhlo hlavou, když jsem zjistil, že tato zbraň skutečně existuje. Není to tak složité :) „Kde tuto krásku koupím?“ Jednoduchá otázka se však změnila v nekonečné hledání na internetu, kdy cca po měsíci jsem hledání vzal. Nerad cokoli vzdávám, ale v tu chvíli jsem si byl na sto procent jistý, že zbraň v airsoftovém provedení nikdo nevyrábí. Nebudu zakrývat, že mě to velmi mrzelo. A opět jsme u otázky „Proč?“ Totiž, proč se nevyrábí? V okamžiku, kdy jsem vzdal hledání hotové zbraně, napadla mě kacířská myšlenka, totiž vyrobit si zbraň sám. Ano, na internetu jsem našel několik fotografií, které zobrazovaly více či méně zdařilé pokusy vlastní stavby. Však co bylo kamenem úrazů? Vždy se jednalo o přestavbu, modifikaci AK 47. Ve zkratce řečeno – koupím jetý kalašnikov, uříznu hlaveň, nasadím trubku na její místo a nakonec přidělám pažbu pro SVD. Okamžitě jsem si byl jistý, že tímto směrem jít nechci. To raději nic, než „prznit“ AK 47, když vím, že z toho VSS nikdy nebude (možná tak z projíždějícího rychlíku). Po pár bezesných nocích, kdy jsem uvažoval, co všechno by se muselo vyrobit při stavbě nové zbraně, a jaké problémy by mě při tom potkali, jsem projekt odložil.

Další tři následující roky mi však tato puška otravovala mysl. Tu a tam, jsem přišel nato, jak by šla některá z částí zbraně vyrobit. Tato fáze došla až do bodu, kdy jsem si týden lámal hlavu tím, zda „do toho jít“. Nebylo to snadné rozhodnutí, věřte mi. Už jen třeba pro nemalé finance, které bych musel do nejistého projektu vložit. Zkusit se má všechno a za tu možnost vlastnit originální zbraň to stálo. Šel jsem do toho!

První fázi jsem strávil nad sháněním všech možných fotek (byl jsem si totiž dobře vědom toho, že reálnou zbraň nikdy neuvidím). Následně jsem tři měsíce seděl nad rýsovacím prknem. Respektive nad CADem :). Poradím vám jednu malou radu. Až budete někdy stavět zbraň, začněte přesným měřením mechboxu, hop-upu a zásobníků – to jsou totiž součásti, kolem kterých musíte zbraň doslova obestavět. Přesná geometrie těchto tří částí je pro budoucí výsledek zcela zásadní. V této fázi jsem už musel vědět, jak bude vypadat každá z mnoha částí, které se musí vyrobit. Nebudu vás dlouho napínat, bylo potřeba vyrobit na 40 originálních dílů, které nikdo nikdy neviděl (jenom hlavňová část, ač vypadá jednolitá, je původně z 10 dílů).

Co dál? Teď přišlo na řadu zjistit, z čeho zbraň vyrobit a hlavně, kde ji vyrobit. Moje garáž totiž nedisponuje soustruhem. Tento problém jsem vyřešil díky vstřícnosti mé školy. Tímto chci poděkovat celé Katedře technické a informační výchovy Pedagogické fakulty MU, především pak panu Ing. Karlu Stiborovi, CSc. Zde jsem po několik dní soustružil všechny potřebné díly potřebné pro hlaveň. Z důvodu snazšího opracování jsem hlaveň vyrobil z hliníku.

Hlaveň byla na světě a začal se stavět rám zbraně. Ten už je z ocele a celý jsem ho vyrobil, jak už bylo řečeno, doma v garáži. Posloužila mi pouze přímočará pila a stojanová bruska. Drobnější díly jsem vyrobil z poměrně tenkého plechu, i když jsem věděl, že bude problém se svařováním. Samotné svařování byla jediná práce, kterou jsem na celé zbrani neprovedl sám. Svěřil jsem ji kolegovi z našeho týmu. Díky Libore, skvělá práce.

Když byl rám na světě, říkal jsem si, že je to nejtěžší za mnou. Opak byl však pravdou. Všechny drobné kovové díly a pažbení mi zabralo další dva měsíce každodenní práce. Tak třeba například pojistka. Možná si říkáte: „To je jednoduché, proč ji nevzít z AK 47?“ Všimli jste si ovšem, že je v rámu umístěná na trochu jiném místě než u zmiňované AK 47? A že podle originálu se nedá přidělat zvenčí zbraně? Jak jsem problém řešil, by dalo na celou stránku, takže vás nebudu zatěžovat.

Většinu problému jsem operativně řešil, až jsem došel do finálové fáze. Zde už stačilo připravit pro zbraň mechbox a rozvést elektroinstalaci. Nevěřili byste, jak je těžké umístit baterku do zbraně, kde nikdy být neměla :) Plány na mosfet musely rychle zpět do šuplíku. Vlastně se do pušky nevešla ani pojistka.

Na závěr byla provedena povrchová úprava. Rám, hlaveň a předpažbí je nabarveno, pažba je namořena a nalakována.

Po finální kompletaci se šlo poprvé střílet (tedy až 14 dní po dokončení, protože se mi podařilo ohnout vnitřní hlaveň – tu jsem musel nechat uříznout novou, protože má specifickou délku 430mm). Trvalo to přesně půl roku od okamžiku, kdy jsem poprvé říznul do kovu. Věřte nebo ne, klepaly se mi ruce, když jsem poprvé prstem nahmatával odjištěnou spoušť. A hurá, střílelo to! Jak? To se můžete mrknout.

Když už jsem si byl jistý, že je vše jak má být, koupil jsem optiku. Nechával jsem to až nakonec. A to z toho důvodu, že to byla největší položky v celém rozpočtu. Byl by totiž hřích nekoupit originální optiku (i když jen běloruské výroby).

Závěrem bych chtěl poděkovat všem lidem, kteří mě podporovali po dobu celého projektu. Je to především můj otec, Stanislav Vrba a ještě jednou děkuji Liborovi Koskovi za jeho pomoc se svařováním.

Budu moc rád, když se k projektu výroby vlastní zbraně vyjádříte – například v naší knize návštěv. Pokud máte nějaké otázky, může mi psát na náš klubový mail.